Meziválečný vývoj mezinárodního měnového systému

Obsah Úvod 3 1 Předválečný stav MMS 4
Cíl práce
Použité metody
Struktura práce 2 Vývoj MMS za války 5 3 Vývoj MMS po válce 5
Měnové konference 4 Období modifikovaného zlatého standardu 6
Standard zlatého slitku
Standard zlaté devizy
Nastavení směnných kurzů 5 Vývoj MMS během hospodářské krize 8 6 Měnové bloky 8
Zlatý blok
Librový blok
Dolarový blok
Tripartitní dohoda Závěr 10
Shrnutí
Seznam použité literatury a zdrojů 11

* Úvod
Mezinárodní měnový systém (MMS) „jako souhrn vzájemných vazeb mezi měnami a měnovými systémy jednotlivých států a oblastí“ tvoří jeden ze základních kamenů, na kterých stojí světová ekonomika. Jeho hlavním úkolem je zajišťovat hladký průběh plateb mezi zahraničními ekonomickými subjekty, stabilizovat jednotlivé měny, udržovat platební bilanci v rovnováze a celkově vytvářet optimální podmínky pro rozvoj mezinárodních ekonomických vztahů. Jeho případná nestabilita vnáší na světové trhy značnou nejistu, která vede ke sníženému pohybu zboží, služeb, kapitálu i pracovních sil, a tedy ke snížené výkonnosti jednotlivých ekonomik. Trvalou snahou vlád je proto udržovat systém dlouhodobě stabilní v tom smyslu, že odpovídá aktuálním potřebám neustále se měnící světové ekonomiky. Vývoj mezinárodní měnového systému mezi světovými válkami je tedy odrazem změn, které přinesla 1. světová válka. Ta mimo jiné způsobila kolaps tehdejšího systému. Státy se proto snažily různými způsoby vyrovnat s novou neznámou situací, která nastala po relativně dlouhém období stability v podobě klasického zlatého standardu.
Cíl práce
Za cíl svojí práce si kladu chronologický popis meziválečného měnového systému z globálního hlediska. Mojí snahou bude především ukázat, jak se svět vyrovnával s pádem zlatého standardu a jak se vyvíjela situace v nejdůležitějších mocnostech tehdejšího světa ve vzájemných souvislostech a zdůraznit především ty události, které daný systém ovlivňovaly jako celek. Historické pozadí událostí budu zmiňovat na místech, kde je to nutné pro pochopení příčin a důsledků změn v systému a tam, kde to přispěje k lepšímu vykreslení celkové situace.
Použité metody
Jako použité metody bych především uvedla popis jednotlivých událostí a vysvětlení pojmů na základě studia a porovnání pramenů literatury. Dále pak analýzu některých událostí s nastíněním jejich ekonomických důsledků.
Struktura práce
Struktura práce vychází z vývoje MMS v čase. Pokud je potřeba vysvětlit nějaké pojmy, bude mojí snahou začlenit vysvětlení do textu v místech, kde se s daným pojmem setkáváme prvně. Práce začíná popisem stavu těsně před 1. světovou válkou, tedy obdobím, kdy v MMS převládal standard zlaté mince, a následně pokračuje vývojem během války, který byl charakteristický především vysokou inflací a opuštěním zlatého standardu. Následující části jsou vyděleny na základě událostí důležitých pro vývoj MMS – tedy lety 1925 (přibližný přechod na standard zlatého slitku a devizy) a 1929 (velká hospodářská krize znamenající opětovný ústup od zlatého standardu a nástup měnových bloků).
Předválečný stav MMS
Před 1. světovou válkou se světové trhy a světový obchod těšily nebývalému rozmachu. Přední velmocenské postavení si nadále udržovala Velká Británie, následovaná USA a Německem. Dominance Velké Británie byla viditelná především v bankovní a finanční sféře a v míře, s jakou byla libra sterlingů užívána pro světový obchod. (Uvádí se, že se libra užívala v 60 % obchodních transakcí). Příznivý vývoj obchodu byl mimo jiné podpořen stabilním mezinárodním měnovým systémem. Ten vnášel na trhy jistotu, což ve svém důsledku vedlo k nárůstu obchodu a zahraničních investic.
Standard zlaté mince (Gold coin standard)
Od 70. let 19. století postupně velká většina států přešla na měnový systém zlatého standardu, konkrétně na standard zlaté mince. (V roce 1914 používá tento systém 59 zemí světa, včetně Velké Británie, USA, Německa, Švýcarska, Ruska, Skandinávie a Rakouska-Uherska. Jedinou významnější zemí, která se stále ještě držela stříbrného monometalismu byla Čína.)
Standard zlaté mince je charakterizován především tím, že jediným měnovým kovem je zlato, v oběhu se nacházejí plnohodnotné zlaté mince a banky jsou povinny směňovat jakékoliv množství peněz ve zlato za pevnou nominální hodnotu. Dále je povolena volná ražba mincí, volný dovoz a vývoz zlata.
Další podmínkou fungování tohoto systému byla skutečnost, že státy nesměly provádět sterilizaci přílivu zlata. Systém byl totiž nastaven tak, aby ekonomiky automaticky směřovaly k rovnováze. Pokud měla některá země deficit platební bilance, vyvolalo to odliv zlata ze země, což mělo za následek i pokles tamní cenové hladiny, která opět znamenala zvýšení konkurenceschopnosti, a tedy vyrovnání schodku platební bilance. Opačně vypadala situace v zemích, které měly přebytek v bilanci. Tento mechanismus je znám také jako Huemův zákon. Pokud ovšem země s přebytkem bilance prováděly sterilizaci, znamenalo to, že stahovaly peníze z oběhu, aby tak bránily růstu cenové hladiny. Tím narušovaly i vyrovnávací mechanismus.
Ekonomický přínos standardu zlaté mince
Největším přínosem tohoto systému pro světový obchod byl především fakt, že měny zlatého standardu byly povinny vyjadřovat pevnou hodnotu svých měn ve zlatě. Tím de facto fungovaly mezi měnami fixní měnové kurzy, které tak odstraňovaly případné kurzové riziko. Tyto kurzy se odchylovaly od své ústřední hodnoty pouze v rámci tzv. zlatých bodů, které činily asi 0,5 – 0,7 % a odpovídaly nákladům na převoz zlata z jedné země do druhé. „Například v Británii se platily za jednu unci zlata čtyři libry a v USA 20 dolarů. Důsledkem byl poměr mezi dolarem a librou 5:1.“
Přínosem pro vnitřní ekonomiky jednotlivých států byla hlavně stabilní cenová hladina. Množství peněz v oběhu se odvíjelo totiž od fyzického množství zlata, jehož zásoby byly v té době poměrně stabilní i přesto, že docházelo k občasným objevům nových nalezišť zlata. Centrální banky v těchto ekonomikách tak nemohly provádět monetární politiku a jejich cílem bylo pouze udržovat nastavenou zlatou paritu domácích měn tím, že se snažily zajistit odpovídající množství zlata ve svých bankách.
Vývoj MMS za války
Do 1. světové války vstoupila většina zemí se standardem zlaté mince, od kterého se ale záhy začala odvracet. Příčinou byla především nedostatečná zásoba zlata v ekonomikách. Válka jako velice drahý podnik představovala pro válčící země mimořádně vysoké finanční náklady. Ty, aby pokryly své výdaje, začaly v neznalosti fungování kvantitativní teorie peněz tisknout velké množství peněz. To samozřejmě vedlo k obrovskému nárůstu inflace (ceny se zvýšily během války v průměru o 100 %, v Německu dosahovala inflace až 400 %) a především k neschopnosti nadále krýt svou měnu zlatem. Státy se k emisi peněz uchylovaly také z toho důvodu, že fungovala jako průchodnější forma zdanění. Další zvyšování daní, ze kterého by státy financovaly své výdaji, bylo totiž politicky neprůchodné, ale lidé vesměs nechápali, že růst peněz v oběhu má stejné následky jako zdanění.
Posledním, kdo se během války (v roce 1917) odpoutal od zlatého standardu, byly Spojené státy. Ty rovněž vystřídaly na špici světové ekonomiky Velkou Británii. Celkově došlo ke zhoršení klimatu ve světové ekonomice a především v obchodě, jehož objem poklesl na polovinu. Státy se navíc výrazným způsobem zadlužily, hlavně vůči USA. Po opuštění standardu zlaté mince navázala většina zemí svůj kurz pevně k dolaru nebo švýcarskému franku. Státy začaly rovněž houfně zavádět devizové regulace, které ještě více oslabily obchodní aktivitu.8
Vývoj MMS po válce
Po 1. světové válce nastal v měnovém systému chaos. Státy se snažily opětovně připoutat své měny ke zlatu, ale narazily na značné potíže. Největším problémem bylo především nastavení zlaté parity. Téměř všechny státy prošly za války a následně i po válce inflací, některé devalvovaly své měny a tyto procesy navíc probíhaly v každém státě v různé míře. Největší měnová krize pak zasáhla Německo, které bylo postiženo hyperinflací.
Komu se prvnímu podařilo obnovit standard zlaté mince, byly Spojené státy a to už v roce 19198. Jejich ekonomika nebyla ve velké míře zasažena válkou a navíc disponovaly dostatečným množstvím zlata. Ostatní státy se nicméně potýkaly s nedostatkem zlata a začínaly si uvědomovat, že je potřeba vytvořit nový systém pro obnovení chodu světového obchodu, který byl navíc zasažen vlnou protekcionismu. Negativní vliv na světový obchod mělo i zpřetrhání vzájemných vazeb mezi státy, které se během války bály závislosti na ostatních a snižovaly svoji specializaci v rámci mezinárodního obchodu.
V letech 1919 – 1924, než se podařilo vyřešit, co bude dále s MMS, fungoval ve většině zemí systém v podstatě založený na floatingu bez intervencí centrálních bank. Měny navíc nebyly zlatem podložené. Kurzy byly v této době velice nestabilní, a proto se státy snažily situaci rychle řešit.
Měnové konference
K otázkám budoucího směřování MMS bylo uspořádáno několik měnových konferencí. První významnější byla konference v Bruselu v roce 1920, na které se státy dohodly, „že vyzvou své centrální banky, aby omezovaly svou poptávku po zlatě.“8 Další konference následovaly v roce 19228 a to v Londýně, v Haagu a především v Janově.
Na janovské konferenci státy kladly důraz především na obnovení stability měn a důvěry v ně. To vyžadovalo volbu takové zlaté parity, která by se shodovala s vnitřní kupní silou dané měny. Jejím konečným cílem bylo pak „obnovení předválečného zlatého standardu, přičemž se doporučovala jeho obnova v podobě modifikovaného zlatého standardu“. Tím byl standard zlatého slitku a zlaté devizy, ke kterému se postupně do roku 1926 přihlásilo 39 zemí.
Období modifikovaného zlatého standardu
Standard zlatého slitku (Gold bullion standard)
Standard zlatého slitku se vyznačoval především tím, že byla omezena přímá směnitelnost peněz za zlato. Minimální množství představoval jeden zlatý slitek, který měl hmotnost 400 trojských uncí (asi 12,4 kg zlata), což v tehdejší době odpovídalo hodnotě asi 1700 liber. To byla významná skutečnost především pro země s nedostatkem zlatých rezerv, protože touto podmínkou byla omezena směnitelnost pouze na kapitálově silné jedince a především ve prospěch mezinárodních transakcí. Navíc byla omezena a později zrušena volná ražba mincí.
Tento standard přijala např. Velká Británie, Francie, Dánsko nebo Norsko.
Standard zlaté devizy (Gold exchange standard)
Standard zlaté devizy omezuje směnitelnost měn za zlato ještě ve větší míře než standard zlatého slitku. Směnitelnost prakticky zůstává pouze pro centrální banky a mezinárodní instituce. Měny totiž přestávají být přímo za zlato směnitelné v jakémkoli množství a jsou směnitelné v pevném kurzu pouze za zlaté devizy, tedy měny států, které jsou za zlato směnitelné, ať už v podobě slitku nebo mince. Těmito měnami byly zpočátku libra sterlingů, francouzský frank a americký dolar. Od roku 1934 pak již jen americký dolar. Současně je stejně jako u zlatého slitku zrušena volná ražba mincí a ty jsou staženy z oběhu.
K tomuto standardu se přihlásily státy Československo, Rakousko, Polsko, Řecko nebo Itálie.
Nastavení směnných kurzů
Nastavení směnných kurzů (tedy vyjádření hodnoty měn ve zlatě) se ovšem ukázalo jako velký problém, který v konečném důsledku znamenal definitivní pád zlatého standardu. Některé státy jako například Velká Británie, Švýcarsko, Norsko, Holandsko nebo Dánsko se rozhodly obnovit zlatý standard na předválečné paritě. Tato nastavená hladina se ovšem záhy ukázala jako velmi nadhodnocená kvůli předchozím inflacím. Tyto státy proto musely zavést politiku deflace na úkor konkurenceschopnosti, stagnace ekonomiky a zvýšené nezaměstnanosti.
Jiné státy jako například Rakousko, Maďarsko, Polsko nebo Německo musely zavést zcela novou měnu. Kdo ovšem vydělal na obnově zlatého standardu, byly země s devalvovanou měnou, ke kterým patřila především Francie a dále pak Belgie, Itálie a Finsko. Tyto země se těšily exportní výhodě a navíc začaly hromadit zásoby zlata. Problémem modifikovaného standardu byl fakt, že země na standardu zlaté devizy byly ohroženy možností, že státy, jejichž měny držely v převážné míře jako rezervy, devalvují svojí měnu. Takováto devalvace pak prakticky znamená v podstatě ztrátu zlatých zásob. Je třeba si uvědomit, že v tehdejší době byla hlavní rezervní měnou libra sterlingů, i když dolar pro ni v této souvislosti postupně začal představovat konkurenci. Celý systém tak v zásadě spočíval na stabilitě měny Velké Británie.
Dalším problémem systému byla Francií prováděná sterilizace přílivu zlata a nerovnoměrné rozložení zlatých rezerv ve světě, které neodpovídalo podílu jednotlivých zemí na světovém obchodu. Největšími příjemci zlata se staly USA a Francie, „jejichž podíl na světových rezervách v roce 1913 byl v roce 54 %, na konci 20. let to již bylo 65 % a jejich podíl stále rostl.“ Naopak Velká Británie měla rezerv nedostatek a nemohla tak dostatečně uspokojit poptávku po libře, potřebné pro světový obchod.

Vývoj MMS během hospodářské krize
Příchod velké hospodářské krize způsobil odhalení slabin modifikovaného zlatého standardu. V důsledku 1. první světové války se drtivá většina zemí světa zadlužila nebo byla nucena platit válečné reparace, přičemž hlavním věřitelem těchto států byly USA. Ty začaly s příchodem velké hospodářské krize v roce 1929 vyžadovat splátky dluhů ve zlatých devizách nebo ve zlatě.
Dlužnické státy ve snaze získat dostatečné množství deviz začaly uplatňovat politiku protekcionismu a navíc přistoupily k devalvaci svých měn. Osudným se pro tento systém stal rok 1931, kdy Velká Británie devalvovala libru o 25 % a následně přešla do režimu řízeného floatingu, čímž destabilizovala celý systém. Francie a další státy ve snaze, aby nepřišly o svou konkurenční exportní výhodu, kterou získaly svou nadhodnocenou měnou, přistupovaly k odvetným devalvacím. Tato politika je známá také pod názvem „ožebrač svého souseda“.
V praxi to mohlo vypadat např. tak, že Francouz, přišel do své banky, která mu směnila frank za pevně stanovené množství peněz podle nominálního kurzu. Pokud ovšem Britové devalvovali svoji měnu, tak za toto množství zlata obdržel v Británii více peněz než dříve, a protože cenová hladina zůstala v Británii stejná, staly se nákupy a tedy i dovozy z Británie výhodnější.
Politika ožebračování souseda přispěla k dalšímu narušení rovnováhy systému. Státy začaly hromadně rušit vazby svých měn na zlato a všude ve světě se začalo stahovat zlato z oběhu a používalo se pouze jako rezerva v bankách. USA navíc přistoupily v roce 1934 k devalvaci dolaru a později v tomtéž roce přerušily vazbu své měny na zlato. Po tomto roce se dolar stal také jedinou zlatou devizou. Nová devalvovaná hodnota činila 35 dolarů za trojskou unci. Na této devalvované hodnotě setrval dolar až do roku 1971. Jedinou institucí, kde se mohl směňovat dolar za zlato, se stal „Federální rezervní systém, což je obdoba centrální banky Spojených států“.
Státy si uvědomovaly, že situaci, kdy velká většina kurzů je velmi nestabilní, je potřeba řešit, a snažily se najít nové uspořádání MMS. Z tohoto důvodu byla uspořádána i měnová konference v Londýně v roce 1933. Zúčastněné státy se ovšem ve svých představách o budoucím MMS značně lišily, protože se snažily upřednostňovat především své národní zájmy. Jednání proto ztroskotala, a tak jednotlivé skupiny zemí začaly řešit situaci po svém. Vytvořily se proto tzv. měnové bloky.
Měnové bloky
Měnové bloky byly uskupení států s podobným pojetím měnové politiky. Měny těchto států byly navázány pevným kurzem na měnu vedoucí země a zároveň držely v této měně i převážnou většinu rezerv. Tyto bloky byly mezi sebou navzájem propojené clearingovými dohodami.
Zlatý blok
První měnovým blokem, který byl vytvořen v roce 1933, byl Zlatý blok. Členy tohoto uskupení byly země, které do té doby nedevalvovaly hodnotu své měny ke zlatu a usilovaly o znovuzavedení zlatého standardu. Jednalo se o Francii, Itálii, Švýcarsko, Holandsko, Polsko a Československo. „Země však měly často problémy s udržením parity ke zlatu a byly nuceny provádět deflační politiku s cílem udržet konkurenceschopnost svých exportérů.“. Nakonec ani tyto země nebyly schopny odolat tlakům na své měny a opět musely přistoupit k devalvacím, které znamenaly zánik tohoto bloku v roce 1936.
Librový (sterlingový) blok
Librový blok vznikl v roce 1931 poté, co byla devalvována libra sterlingů, a sdružoval státy, které držely většinu svých rezerv v této měně. Tento blok byl ve své době velmi úspěšný, zajistil relativní stabilitu a minimální inflaci. Jeho cílem bylo především zastavit v zemích deflaci a udržet stabilní měnový kurz k libře. Členy tohoto bloku byly Velká Británie, státy Commonwealthu, Skandinávie, Japonsko, Čína, Portugalsko, Řecko a další. Blok fungoval až do počátku 2. světové války a po zavedení válečných devizových omezení se přeměnil na librovou oblast.
Dolarový blok
Dolarový blok vznikl po devalvaci dolaru v roce 1934 a sdružoval USA, Kanadu a většinu zemí Ameriky. Z dolaru se rovněž stala měna zlatého slitku ve vztahu k zahraničí a v rámci domácího oběhu měna papírová. Po roce 1939 se z tohoto bloku stává dolarová oblast.
Tripartitní dohoda
Fungování těchto bloků podpořila i Tripartitní dohoda z roku 1936 uzavřená mezi Francií, Velkou Británií a USA. Státy se totiž obávaly dalších konkurenčních devalvací v rámci těchto bloků, a tak se zavázely je neprovádět. Součástí smlouvy byla i dohoda o převodech měnového zlata, ve které se USA zavázaly konvertovat dolary za pevnou hodnotu 35 dolarů za unci.
Měnové bloky tak uzavírají vývoj meziválečného MMS, na který po válce navázal Bretton-Woodský MMS. * Závěr
Shrnutí
Meziválečný MMS se vyznačoval značnou nestabilitou a proměnlivostí. Do války používaný zlatý standard byly státy kvůli své nezodpovědné politice týkající se emise peněz nuceny opustit. Jeho opuštění postavilo státy před novou situaci, se kterou si neuměly poradit. Nadměrným tiskem peněz byly ve světě spuštěny inflační spirály, které nadále nedovolovaly držet se standardu zlaté mince. Většina zemí dočasně přešla do systému floatingu. Docházelo ovšem ke značným fluktuacím kurzu, které poškozovaly světový obchod, a proto se rozhodlo o návratu ke zlatému standardu. Kvůli nedostatku zlata ve světě se přistoupilo na systém standardu zlatého slitku a zlaté devizy. Ten snížil potřebu zlata pro běžné použití a začal postupně zlato z oběhu stahovat. S příchodem hospodářské krize na konci 20. let začaly státy provádět devalvace a odvetné devalvace svých měn, aby získaly exportní výhodu. Ty způsobily definitivní pád zlatého standardu ve všech formách. Dolar si sice ještě zachovával směnitelnost své měny za zlato, ale již pouze pro centrální banky a mezinárodní instituce. V průběhu 30. let se vytvářely ve světě měnové bloky, do kterých vstupovaly státy se stejnými zájmy ohledně měnového systému. V tomto uspořádání vstoupil také systém do 2. světové války. Jak se ukázalo, popis MMS v tomto období a pochopení důvodů, které vedly k jeho změnám, je značně komplikovaný. Každý stát byl motivován svými zájmy při tvorbě systému a podat globální pohled na něj je z tohoto důvodu značně obtížné. Jednotlivé systémy se navíc během vývoje časově i věcně prolínaly. Výsledkem práce není proto ani tak celkové vykreslení tehdejší situace, které by generalizovalo pro všechny státy jednotlivé prvky systému, ale spíše popis několika oddělených částí, které představují jednotlivé měnové oblasti. Zajímavé by jistě bylo sledovat i vývoj po 2. světové válce s ohledem na ten předchozí. Tzn. sledovat, zda se státy poučily ze svých chyb při tvorbě MMS, nakolik i nadále upřednostňovaly své národními zájmy, případně jak reflektovaly svůj tehdejší přístup s odstupem času.

* Seznam použité literatury a zdrojů * Cihelková, E., Křížová, J., Kunešová, H., Martinčík, D.: Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. Praha, C. H. Beck, 2001 * Kubišta, V.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 177 * Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003 * Němeček, E.: Mezinárodní měnový systém. Otázka konvertibility, stability a likvidity, Praha: Karolinum, 2000 * Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007

--------------------------------------------
[ 2 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 4.
[ 3 ]. Cihelková, E., Křížová, J., Kunešová, H., Martinčík, D.: Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 50.
[ 4 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 164.
[ 5 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 161.
[ 6 ]. Němeček, E.: Mezinárodní měnový systém. Otázka konvertibility, stability a likvidity, Praha: Karolinum, 2000, s. 19, 20.
[ 7 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 162.
[ 8 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 177.
[ 9 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 160.
[ 10 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 57.
[ 11 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 26.
[ 12 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 177.
[ 13 ]. Němeček, E.: Mezinárodní měnový systém. Otázka konvertibility, stability a likvidity, Praha: Karolinum, 2000, s. 67.
[ 14 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 168.
[ 15 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 20.
[ 16 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 166.
[ 17 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 20
[ 18 ]. Němeček, E.: Mezinárodní měnový systém. Otázka konvertibility, stability a likvidity, Praha: Karolinum, 2000, s. 21.
[ 19 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 166.
[ 20 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 27.
[ 21 ]. Tamtéž
[ 22 ]. Tamtéž
[ 23 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 28.
[ 24 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 166.
[ 25 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 168.
[ 26 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 31.
[ 27 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 178.
[ 28 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 28.
[ 29 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 178.
[ 30 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 168.
[ 31 ]. Tamtéž
[ 32 ]. Tamtéž
[ 33 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 30.
[ 34 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 30.
[ 35 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 169.
[ 36 ]. Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 169.
[ 37 ]. Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Praha: VŠE, 2003, s. 31.
[ 38 ]. Němeček, E.: Mezinárodní měnový systém. Otázka konvertibility a likvidity, Praha: Karolinum, 2000, s. 50.